piatok 22. novembra 2013

O mojich detských obavách.

Ako mala som sa bála troch vecí. Premýšľala som nad nimi každý večer, akoby som skúšala či som na rovnakom čísle, či z nich mám stále strach, či som už náhodou konečne nedospela. Rozmýšľala som nad ich podstatou. Prečo sa ich vlastne bojím? Môj detský mozog skonštatoval len toľko, že to tak jednoducho je a basta. Že ako dieťa na to mám právo. Ako som však na tom po rokoch? Poďme sa na to pozrieť.

Po prvé, bála som sa toho, že sa nikdy nenaučím po anglicky. V tom čase som s tým začínala a ani za svet mi do tej detskej hlavičky nechceli vojsť ani len farby. Dnes, hoci angličtinu študujem, sa toho istým spôsobom bojím tiež. Som perfekcionistka, a pokiaľ ju nebudem ovládať ako native speaker, nebudem so sebou spokojná.

Moja druhá obava bola podobného charakteru, bála som sa, že sa nenaučím kde sa píše i a y. Dnes mi to ako študentke prekladateľstva, ktorá pravopis materinského jazyka musí ovládať dokonale, pripadá smiešne. Druhá obava teda prekonaná.

To však nie je prípad môjho posledného strachu. Ten sa týkal asi klasickej témy, a to posmrtný život. Zaujímalo ma, čo sa so mnou stane, keď budem tento svet opúšťať. Dokonca som sa dostala až tak ďaleko, že som si lámala hlavu nad tým, čo bude ak tento svet raz nebude. Postupom času, ako prvé dve obavy mizli, táto otázka zostávala. A trvá to dodnes. Vždy keď nad tým rozmýšľam, zrazu zistím, že mám v mysli akýsi blok. Hranicu, za ktorú sa už pohnúť neviem. Ale viete čo? Potešila som sa. Síce ma táto otázka bude fascinovať asi navždy, prišla som k záveru, že nemusím vedieť všetko. Niektoré veci by sme mali nechať pre Toho hore. Ak sa vás niekto spýta na dôkaz Boha, tak mu len povedzte nech si predstaví svet bez sveta. A prečo by mal? Lebo veď všetko raz končí. A ak skončí všetko to, čo poznáte, čo vám zostane? Len nádej veriť. V Toho, ktorý je tam hore a stará sa.

Ako ste na tom s obavami vy?

3 komentáre:

  1. Zvláštní, dostat se v dětství tak daleko. Já jsem se vždycky bála, že nebudu dost dobrá. Pro cokoliv. Pro všechno. Nedokázala jsem to pojmenovat, ale myslím, že mi bylo i méně než 5 let, kdy jsem to intenzivně cítila. V něčem mě to hnalo dál, k lepším výsledkům. Dokážu zamakat, když je to potřeba. Al toho strachu jsem se nezbavila. je ve mě pořád a není překonán tak, jako ty tvoje. A je to tedy zároveň i věc, která mě nejvíc sráží. Většinou víc, než míň.

    OdpovedaťOdstrániť
  2. Keď som bola malá, každú noc som mala nočné mory a vždy pred spaním som sa bála, čo to zase bude... Ale akoby zázrakom, raz som si povedala, že sa báť nebudem a ono to samo prestalo :) No pavúkov a hmyzu sa bojím odjakživa a bohužiaľ asi aj budem... :D

    OdpovedaťOdstrániť
  3. Když jsem byla malá, bála jsem se, že táta zase pil, že nejsem dost dobrá v ničem, že by naši chtěli mít lepší dítě. Přitom jsem nikdy neměla takové podměty. Dalo by se říct, že jsem taky perfekcionalistka... Neuvěřitelně na sobě bazíruju a to, čemu ostatní říkají dělání pro nic za nic, já tomu říkám uklidnění mého svědomí. Dělám víc, než po mně kdo chce. Nyní se bojím toho, že úplně vyrostu a budu žít stereotypní život plný starostí, stresu a nudy.

    OdpovedaťOdstrániť

Every comment makes my day!